Toulání po pražcích
DSC_0340.jpg

Blog

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní  
na malých nádražích, 
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu 
Najednou je v nás příliš z člověka

Jan Skácel

Je to v pytli, člověče. Vůbec to nedrncá a nehází.

Kamarád, který se onehdy vrátil z cest Jizerskými horami, zahlásil výše zmíněnou větu a oba dva jsme měli v tu ránu jasno. Pokrok nezastavíš, staré vlaky vystřídaly moderní a doba železniční romantiky na trati z Liberce do Raspenavy a pak dál přes Hejnice do Bílého Potoka tím definitivně skončila.

Se steskem v srdci nezbylo než spolu s ním zamáčknout slzu a pomyslně jej poplácat s nevyřčenou soustrastí po rameni. Nebylo totiž vůbec těžké pochopit, že obzvlášť pro něj jde o těžké loučení. Na Frýdlantsku totiž prožil v druhé půli devadesátých let valnou část života. Sice pořád bydlel v Liberci, ale v zemi za tunelem, jak se Frýdlantsku říká, měl děvče a práci.

Každý den ráno nasedal do vlaku z Liberce a pokud u své milé zrovna nepřespal, o večerech se vracel zase zpátky. Víkendy pak trávíval bez výjimky v podhůří Jizerek – s dívkou po boku lokálkou projížděli křížem krážem celý region a zatímco přes den se toulávali širými poli a lesy kolem Raspenavy, večer vyráželi za zábavou. V Hejnicích a Bílém Potoce, kde měli řadu přátel, to v oněch dobách kvasilo a noční život znamenal jednu velkou jízdu, během níž se míchalo všemožné s nemožným.

Na místních tratích tehdy jezdily vlaky staré kolem třiceti let. Z Liberce na Frýdlant vyjížděly soupravy vedené lokomotivou zvanou Brejlovec, za níž následovalo několik osobních vagonů s koženkovými sedačkami, pokud se usmálo štěstí, byl zařazen dokonce vagon s kupé. Vše ve stylu Českých drah v devadesátých letech: špinavé, olezlé‚ poničené a zchátralé, ale je-li člověku dvacet, vidí právě v takových věcech krásu. Doslova kultem pak byly jízdy s motorákem osmsettřicítkou, v němž se okna spouštěla kličkami; stačilo přimhouřit oči a vyvolat si atmosféru cestování vlakem v padesátých letech.

Do Bílého Potoka pak jezdily motoráky zvané orchestrion (jimž na Frýdlantsku neřekl nikdo jinak než blembák). Na pražcích bouchaly‚ házely do stran, uvnitř to páchlo spálenou naftou, ale jak již bylo zmíněno – je-li člověku dvacet…To vše je pryč. V zemi za tunelem částečně zmizeli výpravčí‚ průvodčí (a taky nějaké to nádraží) a historii u Českých drah vystřídala současnost, která nabízí sice mnohem komfortnější, ale také naprosto aseptické cestování bez jiskry romantiky. Kamarád už se na Frýdlantsko nevrátí. Jeho děvče zavál život do jiného koutu Čech a toulky krajinou, večírky v Hejnicích a Bílém Potoce i orchestriony a rozhrkané osmsettřicítky dávno odnesl čas.

Nikdy nezapomeneme.

foto: Jan Pešek

foto: Jan Pešek

Jan Mikulička se narodil se v srpnu osmasedmdesátého. Už od dětství v jednom kuse leccos spisoval, k čemuž se postupem času  přidala vášeň pro muziku, cizí jazyky, historii, architekturu, fotografování a spoustu dalších krásen. Už šestnáct let píše pro libereckou MF DNES a týdeník 5+2, baví ho tlachání u piva a k smrti rád projíždí autem rychle kalužemi (když teda zrovna nikdo nejde kolem). Jedním z jeho nejoblíbenějších čichových vjemů je směs prachu, špíny, kolomazi, olejů, nafty a oceli na nádraží v rozpáleném odpoledni na vrcholu léta.
Jan Mikulička