Toulání po pražcích
DSC_0340.jpg

Blog

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní  
na malých nádražích, 
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu 
Najednou je v nás příliš z člověka

Jan Skácel

Hoboes jedou do Malacek

Úplně poprvé jsem jel sám vlakem, když mě pan řídící Mikulášek poslal před desítkami let v první třídě s dopisem pro ředitele školy v Bílém Kostele. Těch několik vzrušujících minut, které trvá cesta z Chotyně do sousední vesnice, si pamatuji dodnes. Zatím naposledy, jestli si to dobře pamatuju, jsem jím jel včera. Chci tím říci, že se vlakem přepravuji celý život, a proto mi čas od času nějaké situace, vyřčená věta, film, článek nebo kniha připomenou zážitky z cestování po železnici.



Před několika lety jsem například dělal rozhovor se spisovatelkou a scénáristkou Markétou Zinnerovou. Vzpomínala, že když byla hodně mladá, pracovala jako průvodčí na trati z Liberce do Varnsdorfu. Propočítal jsem si, že to bylo v době, kdy jsem tudy denně jezdil na varnsdorfskou průmyslovku. Dokonce jsem si pamatoval drobnou, veselou zrzku, do níž jsem byl platonicky zamilovaný. Stávalo se mi to v těch dobách dvacetkrát do roka. Nevím, jestli to Markéta Zinnerová byla, ale nebýt rozhovoru, nikdy bych si už na nakrátko ostříhanou zrzečku nevzpomněl.

V osmdesátém roce šel do kin film režisérky Věry Chytilové Kalamita. Natáčel se mimo jiné na trati Liberec–Tanvald–Kořenov. V jedné scéně řídí Hurvínka, rozuměj motorový vlak M 131.1, Bolek Polívka, kterého na mašinfíru zaučuje Vašek Helšus. Jedou zasněženou krajinou a najednou vidí, jak na sněhu souloží nějaký pár. Žena má nohy vystrčené nahoru v poloze semaforu na volno. Jeden z nich povídá: „Tady někde by měly bejt návěstidla!“ 

Abych se přidržel své původní myšlenky, měl bych prozradit, co mi ten film připomněl. Nechci zacházet do podrobností, ale dva tři roky předtím, než se začal natáčet, jsem nad sebou zaslechl z projíždějící parní lokomotivy: „Hele, návěstidla!“ Asi bych na to měl mít copyright. 

Když mi bylo sedmnáct, podnikli jsme s přítelem Vladimírem cestu do Malacek k jeho příbuzným. Na naši tehdejší road movie jsem si vzpomněl při sledování filmu z roku 1973, na který jsem náhodou v době tradičních letních televizních výprodejů narazil. Natočil ho slavný režisér Robert Aldricha jmenuje se Vládce severní dráhy. Hlavní role v něm měli Lee Marvin,jako hobo „number one“, a Ernest Borgninecoby fanatický strážce dráhy. Jak známo, hoboes byli tuláci bez domova, bez peněz, kteří ve snaze najít práci křižovali načerno Ameriku na nákladních vlacích. 

Na rozdíl od amerických hoboes jsme měli s Vladimírem každý stokorunu, což považovali naši rodiče za dostatečnou částku na cestu, neboť ostatní servis nám měli poskytnout kamarádovi příbuzní. Na druhou stranu nebyla stovka zas tak malé peníze. Bylo za ni osmdesát tři krabiček cigaret zn. Lípa a šedesát až sedmdesát piv.

Abychom ušetřili na Lípy a pivo, vyrazili jsme na cestu brzy ráno autostopem. Po patnáctihodinové pouti z Liberce do Kolína, dnes mám pocit, že jsme většinu trasy ušli pěšky, jsme zamířili na vlakové nádraží. Koupili jsme si lístky do Pardubic a tam vyhledali noční spoj do Břeclavi osobním vlakem zvaným courák. Staré vagóny s polstrovanými dřevěnými lavicemi pamatovaly první republiku. Vlak byl dlouhý a téměř prázdný. Náš plán byl jednoduchý. Koupíme si jízdenku do příští stanice, vnutíme se průvodčímu, aby nám ji štípnul, a pak zalezeme do jednoho kupé. Zhasneme a lehneme si na bytelné police na kufry. Nikoho nenapadne se podívat nahoru, když dole nikdo sedět nebude.

Pohodlné to fakt nebylo, ale nejhorší chvíle přišla, když někde před Brnem zalezli do našeho kupé milenci, kteří se rozhodli temnoty využít k milostným hrátkám. Tak by popsal jejich činnost špatný básník. Bylo to k nevydržení. Všechno aróma jejich aktu stoupalo ke stropu a my dostávali z touhy křeče do podbřišku. Ještě že brzy vystoupili.

Do Břeclavi jsme dorazili rozlámaní, nevyspalí, ale šťastní, jak říkal František Venclovský, když přeplaval kanál La Manche. Měli jsme před sebou poslední  úsek Břeclav–Malacky. Finta z předchozí noci se použít nedala. Jednak byl den, druhak jsme jeli úplně jinými vagóny. Modernějšími. Navrhl jsem, že cestu necelých padesát kilometrů dlouhou přečkáme na záchodě. Vladimír děl, že to nemůže projít, a dostal nápad. Tenkrát, a v některých vlacích je to dodnes, bývala na dveřích WC jednoduchá zařízení. Když se v kruhové výseči objeví červená, je obsazeno. Vladimír vytrhl z knihy, kterou měl s sebou, kus okraje stránky. Vlezl jsem dovnitř záchodku, zavřel se a on bílým papírem zakryl červenou barvu. Otevřel jsem a zavřel. Bílý papír zakrývající červenou zprvu nedržel tam, kde měl, ale po několika pokusech se nám podařilo docílit stavu, že se záchod zdál otevřený, přestože opak byl pravdou.

Bylo to geniální. Každou chvíli jsme slyšeli, jak někdo, hned česky hned slovensky nadává na ty zapičený, zajebaný záchody. Vladimír seděl na míse, já na umyvadle, kouřili jsme Lípy a byli jsme mistři světa.

Na tuhle historku jsem si vzpomněl při sledování filmu s Leem Marvinem. Napadlo mě, že by bylo hezké cestu ještě jednou v životě absolvovat. Bohužel sám, neboť Vladimír už odjel jiným vlakem i jiným směrem. Topil moc pod kotlem. Na internetu jsem vyhledal tratě, po nichž jsme tenkrát cestovali. Courák z Pardubic do Břeclavi jsem nenašel vůbec a o trati do Malacek píše přítel Honza Sůra na svém webu zdopravy.cz, že tam jezdí vlaky rychlostí 140 kilometrů v hodině a brzo budou jezdit dvoustovkou. 

Nikam nepojedu. To už je na mě moc rychle.

foto šebelka-mala.jpg

Jan Šebelka, 22. 3. 1951 v Děčíně, žije v Liberci Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scenáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2014 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejném roce vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka vyšel v roce 2002, třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové v r. 2003. Je spoluautorem knihy rozhovorů Petr Pávek: Mám vizi (2005). V roce 2007 přibyl k jeho bibliografii román Koktejlový úkrok Otýlie B. Je autorem životopisného rozhovoru v černobílé monografii Jan Pikous: Subjektivní fotografie (2008) a knihy rozhovorů s legionářem Stanislavem Hněličkou Byl jsem tobruckou krysou (2008, rozšířené vydání 2014). V roce 2010 vydal Román pro Quida a v roce 2015 vlastním nákladem knihu Podivín, který okrášlil svět, aneb vzpomínání na Gustava Ginzela. Vlastním nákladem vydal v roce 2017 knihy Liberecké rozhovory a Ctihodní řezníci.

Jan Šebelka