Toulání po pražcích
DSC_0340.jpg

Blog

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní  
na malých nádražích, 
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu 
Najednou je v nás příliš z člověka

Jan Skácel

Cestou ze Vsetína

V počátku tohoto příběhu hrála železnice jen druhé housle. Dlouhou cestu vlakem do Vsetína iniciovala návštěva osoby, letité dámy s grácií, humorem a nadhledem. Neměli jsme mezi sebou žádné speciální pouto, byla „jen“ sousedkou, za kterou jsem chodil na cigáro, když mi bylo ouvej. Ale měli jsme k sobě blízko, něco nás spojovalo, alespoň já jsem to tak cítil. Tolikrát mi pomohla a ani to asi nevěděla. Zkušenost a laskavost se předává bez povšimnutí, mimoděk. Potřeboval jsem jí to říci a ještě ji alespoň jednou vidět a obejmout.

Ta letitá paní bydlela ve vsetínském paneláku. Trochu mi tam nepasovala. Pamatuji si ji ze zápraží stoleté roubenky. Ale hlavně že jsem ji našel, objal a políbil na hebkou zvrásněnou tvář. Jiskra té dámy už sice nežhnula tak jasně, ale denní nebulvární tisk na stolku dokazoval život a neutuchající touhu po informacích. Jakpak by ne, prožila kus života jako novinářka. Při našem setkání jí bylo 96 let, smekl jsem, ve vnitru tuše, že svíce dohořívá.


Na zpáteční cestě ze Vsetína neposkytoval přecpaný žilinský rychlík příliš mnoho klidu a prostoru pro rozjímání nad naším setkáním. Chodbičky, záchodky a kupéčka byla dočasným azylem pestré směsi osob, skupinek povykujících mladých a různě početných rodin. Jen jsem si stihl vzpomenout na ten její klid. Jako by ve všem, co mi kdy říkávala, byla zakódována zpráva: „Buď v klidu, on si život vždy svou cestu najde sám…“

A tak jsem v klidu seděl, nedělal nic a pozoroval to rojení.

Už ve Vsetíně mi v kupé dělala společnost mladá rodina, kterou jsem si pracovně nazval „nesmíš-musíš“. Jejich dvě děcka ve věku kolem 5 let byla imrvére peskována a odstrkována. Ten muž a žena si rodičovství moc neužívali.

Od Olomouce mě na chodbičce u záchodků, poté co jsem pozbyl místo v pohodlném kupé, dělala společnost „rodina požitkářů“. Oddávali se konzumování dovolené ve všemožných kempech. Cigárka, pivíčka, číny s nudlemi a bůhvíco ještě je provázely jejich letním putováním. Sympatické na nich bylo to, že nevlastnili automobil a svou královskou jízdu s obrovskými kufry svěřili vlaku.

Protikladem předchozích dvou rodin byla žena s třemi děcky, která nastoupila v Zábřehu na Moravě. Nejstarší syn se ihned uvelebil a začal číst knihu – zahlédl jsem Lovce mamutů. Asi 9letá dcerka v klidu ukusovala okurku a ta nejmladší cácorka seděla spokojeně mámě na klíně. Mávala a ukazovala na vše, co se mihlo v kulisách ubíhající krajiny za okny našeho přeplněného vagónu.

V Pardubicích doplnila osazenstvo spolucestujících žena s dcerou a synem. S předchozí, skromností a spokojeností oplývající rodinou to byl velký kontrast. Matka byla znavená z výletu a nechala se chvílemi šikanovat mastodontní dcerou s obrovským mobilem a chtíčem po máminých řízcích. Každá snaha této nebohé ženy o korigování její dcery byla zadupána do země týnejdžrovskou arogancí a despektem. Uf, to byla opravdu silná káva.

Mladý párek, který nastoupil ve Staré Pace, byl posledním objektem, který zaujal mou pozornost. Mladík spokojeně podřimoval, ale dívka byla jak na jehlách. Potřebovala asi pozornost a štěbetání, které od svého spícího milence nedostávala. Společnost jí nahrazovala její smartplacka. Očima těkajíc mezi displayem a spícím přítelem se snažila zkrátit si pro ni zjevně nudnou cestu.

____

Vystoupil jsem v Turnově, zážitky se teprve řadily do paměťové fronty a už jsem myslel na to, jak rozverně s Honzou Pikousem, při pozvedání pátého půllitru, velebíme lidské rozdílnosti a pestrost. Má cesta po železnici do Vsetína a zpět v tomto ohledu v ničem nezklamala.

Tomáš Vacek