Toulání po pražcích
DSC_0340.jpg

Blog

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní  
na malých nádražích, 
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu 
Najednou je v nás příliš z člověka

Jan Skácel

Proč si ve vlaku nečtu

Celý život jsem byl dojížděč. Nevybíral jsem popelnice, ani nedojídal v bufetech zbytky jídla, jak by se mohlo zdát. Dojížděl jsem do škol, do práce, na pivo, za kamarády. Většinou jsem si s sebou bral do vlaku něco na čtení. Román, školní sešit, detektivku, občas i učebnici cizího jazyka. Zpravidla jsem je nikdy z tašky nebo z batohu nevytáhl. Ne proto, že by mi čtení v dopravním prostředku nedělalo, jako mé ženě, dobře na žaludek, ale pohled na lidi ve vlaku, nebo z jeho oken, mi vždycky připadal mnohem živější a zajímavější.

Začalo to pravděpodobně kdysi dávno. Jezdili jsme několikrát ročně vlakem do Tanvaldu k příbuzným. Aby se nás, starší sestry a mě, rodiče zbavili, hráli jsme cestou z Liberce do Jablonce napínavou hru. Kdo první uvidí tramvaj, jejíž koleje kopírují na tomto úseku trasu vlaku, dostane pomeranč. Bylo to účinné. Měli jsme čela přilepená celou dobu k oknům a oni od nás měli na půl hodiny pokoj.

S vlakem mám z těch dob spojenou ještě jednu vzpomínku. Psal se rok 1959. Železniční trať Liberec–Žitava slavila sto let od svého založení a pan řídící Mikulášek nás vzal na chotyňské nádraží. Pamatuji si starou lokomotivu s baňatým komínem, mašinfíru a topiče oblečené do historických montérek. Na hlavách měli umaštěné čepice, na obličeji namalované kníry. Dámy se v připojených vagónech honosily velkými klobouky, pánové měli fraky, cylindry a buřinky. Cestující byli vyklonění z oken, mávali nám a my mávali jim. Abych se držel tématu, určitě si z nich nikdo nečetl.

Pokračovalo to, když jsem dojížděl na střední školu do Varnsdorfu. Moje studium nebyla žádná sláva, přesto jsem se ve vlaku nikdy neučil. Možná proto, že jezdil (a dodnes jezdí) přes polské vesnice Kopaszów a Porajów (vždycky tam měli neuvěřitelný nepořádek) do Žitavy a dál na Mittelherwigsdorf, Hainewalde a Großschönau. Z počátku nás vozil motoráček Hurvínek (M 131.1) s jedním vagónem, ve kterém se, kdo tomu bude dneska věřit, topilo v kamínkách uhlím. Jednou jsme na rozpálenou plotnu nasypali pepř, aniž bychom domysleli konce. Bylo to horší než slzný plyn a pepřák dohromady. Kýchali, brečeli a smrkali jsme jako ostatní. Kdo by při takové zábavě pomyslel na čtení nebo na učení!

Za čtyři roky dennodenního ježdění do školy jsme se kolem trati seznámili s mnoha lidí. Výpravčímu v Žitavě jsme říkali gestapák. V Hainewalde, kde vlak nezastavoval, salutovala na peróně mladá výpravčí, které endérácké tělesné proporce přetékaly z ajznboňácké uniformy. Stahovali jsme okna, tenkrát to ještě šlo, volali schön a posílali jí Luftküsse. Později však nastal čas zúčtování. Páni učitelé mi čumění do krajiny z oken vlaku, sypání pepře na plotnu, poslouchání, co si lidi povídají, i mávání na macatou výpravčí u maturity spočítali.

Nepoučil jsem se z toho. Ve vlaku jsem dál lelkoval, snažil se navázat s krásnými slečnami oční kontakt, sledoval, jak mladé rodině roste nedaleko trati rodinný domek, nebo jak pokračuje sklizeň obilí na poli před Chrastavou. Nechápal jsem Jaroslava Dietla, autora mnoha televizních seriálů, knih a divadelních her, který si bral do vlaku kufříkový psací stroj, ani „českého Ennia Morriconeho“, geniálního hudebního skladatele Zdeňka Lišku, jenž ve vlaku skládal hudbu k filmům. Já bych se soustředit nedokázal. Všechno mě při cestování  rozptylovalo a rozptyluje. Krajina venku, lidi uvnitř, vlastní myšlenky. 

Co vlastně ve vlaku tak důležitého dělám, že nemám čas si číst nebo se učit chorvatsky, jak si už pět let plánuji? Pozoruji a poslouchám lidi, ale to nebývá v poslední době žádná sláva. Osm z deseti jich civí do mobilu nebo iPodu. Většinou proto sleduji krajinu. Při cestě tam sedím na jedné straně, při zpáteční na druhé, aby mi nic neušlo. Kochám se jako doktor Skružný ve filmu Vesničko má středisková. V zimě pozoruji rampouchy na skalách pod zříceninou hradu Návarov, na jaře na stejné trati vodáky, jak se perou s divokou vodou Kamenice nebo Jizery, či koupající se polonahé slečny. Při jízdě přes železniční viadukt ve Smržovce obdivuji „panorámata“ Krkonoš. Osahávám očima krajinu a učím se nazpaměť názvy potoků a řek, kolem nichž jedu. Snažím se rozeznat hřebeny a údolí a vytvářím si z nich ve své hlavě vlastní mapu ve formátu 3D. A samozřejmě (!) na trati z Liberce do Jablonce mám čelo přilepené na okně, a když vidím první tramvaj, dostanu nepřekonatelnou chuť na pomeranč. Vím, že mi ho nikdo nedá. Sáhnu do baťohu, ve kterém nahmatám knihu a učebnici chorvatštiny. Dám je stranou a vytáhnu pomeranč. Oloupu si ho. 

Lidé ve vlaku se otáčejí po jeho vůni.

foto šebelka-mala.jpg

Jan Šebelka, 22. 3. 1951 v Děčíně, žije v Liberci Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scenáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2014 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejném roce vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka vyšel v roce 2002, třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové v r. 2003. Je spoluautorem knihy rozhovorů Petr Pávek: Mám vizi (2005). V roce 2007 přibyl k jeho bibliografii román Koktejlový úkrok Otýlie B. Je autorem životopisného rozhovoru v černobílé monografii Jan Pikous: Subjektivní fotografie (2008) a knihy rozhovorů s legionářem Stanislavem Hněličkou Byl jsem tobruckou krysou (2008, rozšířené vydání 2014). V roce 2010 vydal Román pro Quida a v roce 2015 vlastním nákladem knihu Podivín, který okrášlil svět, aneb vzpomínání na Gustava Ginzela. Vlastním nákladem vydal v roce 2017 knihy Liberecké rozhovory a Ctihodní řezníci.

Jan Šebelka