Toulání po pražcích
DSC_0340.jpg

Blog

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. 

Vždycky jsme malinko smutní  
na malých nádražích, 
kde nikdo nečeká. 

Najednou máme bílou duši z bezu 
Najednou je v nás příliš z člověka

Jan Skácel

Krajina by byla bez vlaků o moc smutnější

Jsem velký fanda cestování vlakem a většina mých knih a článků o krajině a putování je se železnicí nějakým způsobem spojena. Nejen každodenní cesty do práce, ale hlavně mé novodobé poutě o víkendu a volnu takřka vždy začínají ráno na nádraží. Ranní nádraží je fenomén a kus životního stylu, který pochopí jen někdo.

DSC_0340.jpg

Vlakem jsem jezdil na gymnázium do Frýdlantu a i na univerzitu do Brna a již za studií jsem si oblíbil osobitou nádražní atmosféru – onu zvláštní směsici ruchu i pohody. Jedni postávají na perónech a v klidu si dopřávají občerstvení při čekání na svůj vlak a jiní z vagónů již vyskakují a rychle chvátají a mizí v podzemních průchodech. Nádražní bufety a trafiky k té kráse patří stejně jako kultovní podniky svého druhu – nádražní hospůdky. Železniční personál se mezi tím vším ruchem pochybuje v uniformách, které po létech už opět nepostrádají eleganci; rád se koukám na barevné šátečky uvázané okolo krčků hezkých průvodčích. Mrzí mne snad jen to, že přišly o své kleštičky a tvrdé kartonové jízdenky; ale vypadá na druhou stranu také pěkně – když mi každé ráno ve vlaku do Jablonce nad Nisou „odpípnou“ moji fialovou kartu IDOLu. 

Moje životní spisovatelské téma je krajina ve všech jejich podobách. Lze ji samozřejmě vnímat z okénka jedoucího automobilu. Odtud ale působí jako soubor pozemků a lidských sídel s většími či menšími objekty různého stáří a stavu. Mezi nimi se táhnou komunikace, elektrické dráty a optické kabely přenášející miliony informací, o nichž si myslíme, že jsou pro naše bytí nepostradatelné. Krajina se nám tak po chvíli změní v pár vzpomínek na silniční ukazatele a cedule ohlašující začátek a konec obcí. Řítíme se silnicemi rozkmitání rychlostí vlastního života a ochuzeni o pochopení souvislostí podle elektronických navigací a unifikovaných hnědých infotabulí navštěvujeme turistické zajímavosti, kde máme problém s parkováním a neodbytný pocit, že jsme tu již někdy v minulosti byli.

Krajinu je ale stále možné vnímat i jinak – ponořit se do ní prostřednictvím drncání lokálek a železniční atmosféry. Mám rád rakousko-uherskou eleganci nádraží a nádražíček, ale i pohodlí a velkou četnost nových taktových spojů, které mne každou hodinu dovezou pod hory i do luk a vesniček. Nemusím řídit, nemusím se o nic starat; svoji cestu začnu tam, nevystoupím z vlaku a skončím na jiném nádraží. A to ani nemluvím o tom, že k mým pravidelným aktivitám před sobotním výletem patří nákup chlebíčku a lahve piva desítky na nádraží. Spokojeně si je pak užívám ve vlaku. Krása železnice spočívá v tom, že poutníkům a výletníkům přináší možnost lelkovat a snít mnohem více než za volantem.

Putování krajinou si bez vlaků nedovedu představit, většina výletů, o kterých píši, navzdory mohutnému rozvoji automobilismu stále rád začínám na maličkých železničních stanicích, kde se za horkých dní vrcholného léta místí olejová vůně kolejí s vůní sena sušeného na okolních lukách. V zimě tu z večera září hady teplých světýlek v oknech projíždějících vlaků i syté barvy semaforů. Mám pocit, že doprava autem na výlet bere cestování větší díl jeho kouzla a poklidu; kdežto vlak sám o sobě přináší do putování ještě další rozměr a krásu, lhostejno cestuji-li starým „hurvajzem“ nebo moderními Stadlery či Siemensy.

Jsem rád, že navzdory všem ranám, které železnice v našem kraji utržila za poslední půlstoletí, vlaky a vláčky stále žijí a v poslední době se dokonce zdá, že se jim více daří.  Rozkmitán pracovním stresem nacházím ve všedním dni i o víkendech ve vlacích a na nádraží stále jakousi bezstarostnou pohodu.

Marek Řeháček